Do Sana'a jsme dorazili ve 2 v noci. Letiště v Sana'a je velké asi jako smíchovské nádraží, kontrola skoro žádná a i koupě víza proběhla až překvapivě hladce a rychle. S prvním taxikářem jsme se snadno dohodli na standardní ceně za odvoz do centra: 2000 Riálů (tj. ca 200 Kč, docela dobře se to počítá). Při výběru hotelu jsme dali na doporučení Lukáše Synka a nechali se dovézt do hotelu Old Sanaa Palace Hotel (cena 2000 YER). Tento se nachází přímo v jednom ze starých domů, ubytování tu bylo velmi strohé (na zemi koberec a matrace) a koupelna se záchodem na chodbě dost příšerná. Nemalou výhodou však byla přístupná střecha odkud byl při výšce domu parádní výhled na staré město. Asi hodinu jsme spali a pak to začalo: z každého minaretu, z nichž nejbližší trčel přímo před našimi okny, začal zběsile křičet meluzín volající muslimy k první ranní (já bych řekl spíš noční) motlitbě.
Pak jsme ale jěště krapet spali a do města vyrazili až dopoledne.
Staré město ze střechy hotelu.
Nejdříve nám bylo zařídit si tasrích čili jakési povolení k pohybu po zemi. V úřadovně turistické policie jsme tedy museli předložit pasy a nahlásit plán cesty a obratem jsme obdrželi tasrích a informaci, že silnice Mukalla - Aden je uzavřená a že si budem muset koupit letenku. Tasrích je poté nutno mnohokrát namnožit, jelikož kopie si nechávají vojáci na check pointech umístěných na hlavních tazích mezi městy.
Pak jsme se poflakovali po městě. Všechny domy vypadají jako z perníku, jsou vysoké a staré, uličky mezi nimi často hodně úzké, přesto se mezi nimi prosmykávají auta. A narozdíl od jiných takových měst jinde ve světě se tu opravdu žije a není to jen atrakce pro turisty. Mezi těmi, které jsme tu přeci jen potkali, převažují překvapivě spíše zájezdy důchodců než baťůžkáři.
V rámci pohybu po městě jsme si zašli za hranice starého města na vydatný oběd sestávající z grilovaného kuřete, rýže (tuto kombinaci jsme v následujících dnes okusili jestě nesčetněkrát) a pudinku. Pak jsme zamířili zpět k centru a cestou zažili toto: Jdeme si pokojně jednou z úzkých uliček, když tu slyšíme z rušného hloučku lidí povyk: "Nesmíte jít dál! Dnes se se zde koná svatba, je to nejšťastnější den mého života. Musíte navštívit můj dům, bude to veliká čest." Tak jsme šli. V domě bylo velké množství lidí mužského pohlaví ve věku od pěti let výš. Pro muslimskou společnost není ani takováto oslava důvodem k tomu, aby se příliš mísili mužští a ženské, takže každé pohlaví slaví zvlášť. Byli jsme uvedeni do jedné z místnosti, po jejímž obvodu na zemi seděla řada stolovníků (toto označení pravda není zrovna na místě vzhledem k tomu, že se prostírá na zemi). Prostřena byla nejvybranější krmě jemenské kuchyně a všechno jsme měli ochutnat. S plnými břichy to nebylo nic snadného, ale snažili jsme se.
Pak jsme zašli skrz různá tržiště k Bab al Yemen. To je starobylá hlavní brána do starého města. Ještě v 60. letech minulého století se prý na noc zamykala.
Šrumec kolem brány Bab al Yemen.
Přímo na bránu se dá vyjít přes menší prodejní galerii, z ochozu je pěkný výhled na šrumec dole kolem brány, kde se z obou stran v pouličních stáncích prodávají např.: saka, šátky, veliké igelitové tašky, v jakých transportují textil naši Vietnamci, různé domácí potřeby, cetky, obrazy místního panovníka (kterému se říká president) a mísy z umělé hmoty.
V podvečer jsme se ještě stavili v cestovce Al Hudhud, kde jsme si vyzvedli letenky na Sokotru, které nám zde zařídili (nemožno koupit z Čech) a kde jsme se také chtěli trochu poptat na cestování po pohořích Haraz a Bura, kam jsme se chystali další den vydat. V plánu bylo strávit v každém z obou vzájemně nepříliš vzdálených horstev (neco přes 2000 m n. m.) cca dva dny a pak se vrátit zpět do metropole.
A jak taková jemenská cestovka vypadá a funguje? Sídlí v místnosti otevřené do ulice, kde za stolkem zdobeným obrovskými kravskými rohy polou sedě a leže půl rozkládá se obrovitý Jemenec překypující blahobytem, an sluje Hussejn. Ten se zde nacházi v neměnné poloze za jakékoliv situace. Po jeho bocích vyskytují se zde příležitostně: Patrick Marschal, majitel cestovky, Samir, Jemenec narozený v Československu a tam asi do 10 let žijící, a další lidé, na př. zákazníci nebo různí Evropané zde podnikající. A z kouta se line klezmer! Všechny obchody tu probíhají na dobré slovo, už při nákupu letenek jsme se s Patrikem domlouvali pouze po mailu, peníze jsme mu posílali předem a letenky obdrželi až potom. Vše bez problému. V kanceláři jsme vypili čaj a obdrželi něco rad o cestování v horách a dopravě tam. Tyto vědomosti spolu s nemnohými mapami, které jsme měli v průvodcích nám daly tušit, že v Harazu se snad nějak vyznáme, ale do Bury pojedem asi dost naslepo a pak se děj vůle Boží (a že nám Hospodin pěkně naložil a dokonce ještě dřív... o tom ale později ).
Toť zhruba vše z našeho prvního dne v Jemenu, byl to den zajímavý a velmi exotický. A zítra hurá do vnitrozemí!
