Přílet do Sana'a

Do Jemenu jsme vyrazili ve třech ve středu odpoledne s Turkisch Airlines s mezipřistáním v Istanbulu. Už při přestupu nás dopravce začal připravovat na to, že jedem na konec světa - odlétali jsme z toho nejzapadlejšího terminálu. Let ale proběhl bez problému, byli jsme dobře nakrmeni a k pití se podával Efes a Tuborg. Za zmínku stojí ještě setkání s Jemencem, který si ke mě v letadle přisedl, zeptal se, jestli umím arabsky (asi) a když jsem mu odpověděl, že ne, tak mi začal něco sáhodlouze vyprávět - arabsky (asi).
Do Sana'a jsme dorazili ve 2 v noci. Letiště v Sana'a je velké asi jako smíchovské nádraží, kontrola skoro žádná a i koupě víza proběhla až překvapivě hladce a rychle. S prvním taxikářem jsme se snadno dohodli na standardní ceně za odvoz do centra: 2000 Riálů (tj. ca 200 Kč, docela dobře se to počítá). Při výběru hotelu jsme dali na doporučení Lukáše Synka a nechali se dovézt do hotelu Old Sanaa Palace Hotel (cena 2000 YER). Tento se nachází přímo v jednom ze starých domů, ubytování tu bylo velmi strohé (na zemi koberec a matrace) a koupelna se záchodem na chodbě dost příšerná. Nemalou výhodou však byla přístupná střecha odkud byl při výšce domu parádní výhled na staré město. Asi hodinu jsme spali a pak to začalo: z každého minaretu, z nichž nejbližší trčel přímo před našimi okny, začal zběsile křičet meluzín volající muslimy k první ranní (já bych řekl spíš noční) motlitbě.
Pak jsme ale jěště krapet spali a do města vyrazili až dopoledne.

Staré město ze střechy hotelu.

Nejdříve nám bylo zařídit si tasrích čili jakési povolení k pohybu po zemi. V úřadovně turistické policie jsme tedy museli předložit pasy a nahlásit plán cesty a obratem jsme obdrželi tasrích a informaci, že silnice Mukalla - Aden je uzavřená a že si budem muset koupit letenku. Tasrích je poté nutno mnohokrát namnožit, jelikož kopie si nechávají vojáci na check pointech umístěných na hlavních tazích mezi městy.
Pak jsme se poflakovali po městě. Všechny domy vypadají jako z perníku, jsou vysoké a staré, uličky mezi nimi často hodně úzké, přesto se mezi nimi prosmykávají auta. A narozdíl od jiných takových měst jinde ve světě se tu opravdu žije a není to jen atrakce pro turisty. Mezi těmi, které jsme tu přeci jen potkali, převažují překvapivě spíše zájezdy důchodců než baťůžkáři.
V rámci pohybu po městě jsme si zašli za hranice starého města na vydatný oběd sestávající z grilovaného kuřete, rýže (tuto kombinaci jsme v následujících dnes okusili jestě nesčetněkrát) a pudinku. Pak jsme zamířili zpět k centru a cestou zažili toto: Jdeme si pokojně jednou z úzkých uliček, když tu slyšíme z rušného hloučku lidí povyk: "Nesmíte jít dál! Dnes se se zde koná svatba, je to nejšťastnější den mého života. Musíte navštívit můj dům, bude to veliká čest." Tak jsme šli. V domě bylo velké množství lidí mužského pohlaví ve věku od pěti let výš. Pro muslimskou společnost není ani takováto oslava důvodem k tomu, aby se příliš mísili mužští a ženské, takže každé pohlaví slaví zvlášť. Byli jsme uvedeni do jedné z místnosti, po jejímž obvodu na zemi seděla řada stolovníků (toto označení pravda není zrovna na místě vzhledem k tomu, že se prostírá na zemi). Prostřena byla nejvybranější krmě jemenské kuchyně a všechno jsme měli ochutnat. S plnými břichy to nebylo nic snadného, ale snažili jsme se.
Pak jsme zašli skrz různá tržiště k Bab al Yemen. To je starobylá hlavní brána do starého města. Ještě v 60. letech minulého století se prý na noc zamykala.

Šrumec kolem brány Bab al Yemen.

Přímo na bránu se dá vyjít přes menší prodejní galerii, z ochozu je pěkný výhled na šrumec dole kolem brány, kde se z obou stran v pouličních stáncích prodávají např.: saka, šátky, veliké igelitové tašky, v jakých transportují textil naši Vietnamci, různé domácí potřeby, cetky, obrazy místního panovníka (kterému se říká president) a mísy z umělé hmoty.
V podvečer jsme se ještě stavili v cestovce Al Hudhud, kde jsme si vyzvedli letenky na Sokotru, které nám zde zařídili (nemožno koupit z Čech) a kde jsme se také chtěli trochu poptat na cestování po pohořích Haraz a Bura, kam jsme se chystali další den vydat. V plánu bylo strávit v každém z obou vzájemně nepříliš vzdálených horstev (neco přes 2000 m n. m.) cca dva dny a pak se vrátit zpět do metropole.
A jak taková jemenská cestovka vypadá a funguje? Sídlí v místnosti otevřené do ulice, kde za stolkem zdobeným obrovskými kravskými rohy polou sedě a leže půl rozkládá se obrovitý Jemenec překypující blahobytem, an sluje Hussejn. Ten se zde nacházi v neměnné poloze za jakékoliv situace. Po jeho bocích vyskytují se zde příležitostně: Patrick Marschal, majitel cestovky, Samir, Jemenec narozený v Československu a tam asi do 10 let žijící, a další lidé, na př. zákazníci nebo různí Evropané zde podnikající. A z kouta se line klezmer! Všechny obchody tu probíhají na dobré slovo, už při nákupu letenek jsme se s Patrikem domlouvali pouze po mailu, peníze jsme mu posílali předem a letenky obdrželi až potom. Vše bez problému. V kanceláři jsme vypili čaj a obdrželi něco rad o cestování v horách a dopravě tam. Tyto vědomosti spolu s nemnohými mapami, které jsme měli v průvodcích nám daly tušit, že v Harazu se snad nějak vyznáme, ale do Bury pojedem asi dost naslepo a pak se děj vůle Boží (a že nám Hospodin pěkně naložil a dokonce ještě dřív... o tom ale později ).
Toť zhruba vše z našeho prvního dne v Jemenu, byl to den zajímavý a velmi exotický. A zítra hurá do vnitrozemí!

Jemen

V neděli jsem se vrátil z cesty po Jemenu trvající necelé tři týdny. Bylo to fajn a brzy (no jak se znám, tak to zas taková rychlost nebude) se na těchto stránkách dočkáte poutavého vyprávění z tohoto putování. Můžete se těšit na nejrůznější dobrodružství, mezi kterými nebudou chybět kromě starobylých měst, exotiky a přírodních krás ani sžírající vedro, záchvaty zimnice a útoky teroristů.
Zatím jsem jako návnadu připravil stručnou mapku cesty. Na vysvětlenou upřesňuji, že modré čáry znázorňují přejezdy po silnici, červené letadlem a při dostatečném přiblížení můžete vidět i dvě trasy zelené - to jsou pěší "treky".

View Larger Map

Bombay II.: Elephanta

Druhý den ráno jsme se vydali k Bráně Indie, odkud plují lodi na ostrov Elephata, náš dnešní cíl. Brána stojí na pobřeží jižně od přístavu a ze všeho nejvíc připomíná Vítězný oblouk v Paříži. Postavili ji tu Angličané ku příležitosti návštěvy krále Jiřího V. jako pompézní monument a první věc, kterou viděl návštěvník připluvší z Evropy. A taky tady opouštli své državy poté, co Indie získala nezávislost.

Najít tady loď na Elephantu bylo snadné, na nadháněče jsme narazili hned na kraji. Asi jsme se ale měli zkusit porozhlédnout jinde. Ačkoli nás lodivodi ubezpečovali, že se vyráží do deseti minut, čekali jsme s koupenými lístky asi půldruhé hodiny, než se loď zaplní.
Cesta lodí (taková bárka asi pro dvacet lidí) na ostrov trvá kolem hodiny (cca 10km). Ostrov ale leží uvnitř zátoky a z druhé strany, než odkud připlouvají lodě s turisty, je to na pevninu tak kilometr. Cestou jsme minuli vojenskou pevnost na malinkém ostrůvku, olbřímí trajekty i spoustu menších lodí a ke konci ještě Cross Island s dlouhatánským nákladním molem, který slouží jako překladiště trajektů.


A jak to vypadá na Elephantě? Loď připluje a zařadí se mezi dlouhou řadu dalších, stojících u půl kilometru dlouhého mola, po kterém je možné si zkrátit cestu v bizarním minivláčku. Dále pak: kasa, hostinec, dlouhé schodiště lemované otravnými opicemi a ještě otravnějšími nabízeči nepotřebných cetek a dalších souvenirů.


A pak již stojíme před hlavní jeskyní: veliká kamenná hala podpíraná mohutným sloupovím s početnými vyobrazeními hindských bohů vytesaných v stěny jeskyně. Jedna ze soch zobrazuje Šivu, an tančí se svou chotí Parvátí mystický tanec stvoření, při kterém vzniká a uvádí se v pohyb celý vesmír. Při jedné z tanečních póz Šiva sejme klobouk a jednu nohu zvedne za zády dovedně vzhůru a položí si ji na temeno. Parvátí, ač stejně dovedná tanečnice, tuto fází vynechá kvůli delikátnosti svého ženství (oba tančí nazí). Kolosální sochu slona, podle které dali vylodivší se Portugalci (r. 1534) jméno celému ostrovu, byste tu hledali marně. Nachází se v jednom z bombajských museí.



Cesta pokračuje dál kolem několika dalších, už menších, jeskyní. Za tou poslední je cesta přehrazena ostnatým drátem, což ale překvapivě neznamená zákaz vstupu. Pokud návštěvník zalehne a plížením překoná tuto překážku, může se občerstvit u stánku a pak pokračovat po dobře značené cestě nahoru, kde jsou na dvou vrcholcíh strategicky umístěna veliká děla.


Je odtud výhled na doky u pevniny na východě a na molo, kam jsme připluli na straně západní. kvůli oparu byl ale dohled dost omezený, pevninu na staně východní, která je jen asi kilometr daleko, bylo sotva vidět.


Čas na ostrově docela utekl (a klidně by se tam dal strávit celý den) a připočteme-li k té době ještě cestu, dorazili jsme zpátky do města chvilku před západem slunce.


Věnovali jsme se už jenom nákupu souvenirů, posledního piva a poslední večeře, po které se Michal na letišti málem posral.
Na hotelu jsme si spočetli peníze a zjistili, že si můžeme dovolit jet na letiště taxíkem. Já jsem cestou na sedačce Ambasadoru chvílemi podřimoval a chvílemi pozoroval to noční velkoměsto plné lidí a špíny a vzduchu nasáklého exotikou a tak jsem strávil poslední chvilky v Indii. Aspoň zatím poslední.

Konec

Bombay I.

Tak jsme vyrazili na sever, do Bombaje se zastávkou v Pune, kde jsme si museli vyzvednout notebooky a další věci zanechané u kolegů v hotelu. Cesta vlakem do Pune trvala pěkných 42 hodin. S reservací míst jsme se z Waitlistu dostali pouze na RAC (Reservation against cancellation), což znamená reservované místo v dané třídě, ovšem bez jistoty přidělení lehátka. Průvodčí měl ale přehled a nějaká místa nám operativně přiřadil. Společnost nám kromě knížek (během cesty jsem přečetl celou knihu O. Neffa Čtvrtý den až na věky a větší část Démonových povídek) dělaly dvě rodiny z přilehlého coupé a hlavně jejich ratolesti. Děti (tak kolem 10 let) uměly dost dobře anglicky a byly notně komunikativní. Po prvním dnu, kdy bylo hrozné vedro a při každé zastávce vlaku jsme byli okamžitě zbroceni potem jako Viktor Kožený na záběrech z Bahamských ostrovů (chudák), se dokonce i příjemně ochladilo a zbytek cesty tak celkem utekl. Do Pune jsme dorazili po půlnoci, špinaví a smrdutí se stavili pro věci v našem bývalém luxusním hotelu a vrátili se zpět na nádraží hledat nejbližší dopravní prostředek jedoucí do Bombaje. Nakonec jsme pro jednoduchost vysolili 1100 Rs za taxi, které nás vezme do centra Bombaje - celkem asi 150km. Služba Shared taxi funguje zcela oficiálně a je to docela dobrý způsob, jak se pohodlně a rychle dostat do Bombaje (mezi oběma městy vede asi jediný úsek dálnice v Indii). My jsme se však nechali zlákat mafiány, jejichž chování bylo podezřelé a nepříliš seriosní - nebudu to více rozebírat, nakonec nás ten idiot za volantem dovezl až k Victoria Station, velkolepému nádraží v pseudogotickém stylu z dob, kdy celý Hindustán spadal pod laskavou správu anglické koruny. Kdeže jsou však loňské sněhy: dnes se to zde jmenuje Chatrapathi Shivaji Terminus, neboli CST.
Bylo velmi časné ráno, ještě hluboká tma a nám bylo najít hotel. Jak je známo cestovatelům Indií, oproti zbytku země je v Bombaj ubytování převelice drahé, takže sehnat tu dobré bydlo nebyla žádná legrace: vše plné nebo drahé. Po objíždění hotelů taxíkem a několika neúspěšných telefonátech nás ale na prázdné ulici odchytil pán a zavedl do hotelu, který byl alespoň (na Bombaj) levný - akorát neměli místo, to prý bude až v 7. Přišli jsme v 7 a že prý v 9. No nakonec jsme se dočkali a bylo to tam fajn, velmi fajn (dvojlůžák, kde jsme se tísnili tři, za 600 Rs, příjemný personál, čistá společná koupelna).
Nějak jsme se dali do pořádku a vyrazili do města. Jeli jsme nejprve příměstským vlakem, takovým bombajským nadzemním metrem, na sever ke Dhobi Ghatu, největší pračce na světě.


Je to velký dvůr plný betonových přihrádek čili kójí, kde se pere, věší, suší, žehlí a skládá prádlo pro půl Bombaje - vše ručně, prádlo se tu například pere tak že pradlák (tuto práci tu zastávají výhradně mužští) pere mokrým kusem oděvu vší silou do betonu, čímž zakrátko dosahuje zářivé čistoty. Vypadá to všechno dost chaoticky, ale prý má všechno svůj systém a prádlo si podle sofistikovaného způsobu značení svou cestu zpět k zákazníkovi vždycky najde.


Po chvíli strávené na vyhlídce na prádelnu jsme se sebrali a pokračovali pěšky na západ, k pobřeží Arabského moře, kde se nachází hrobka a mešita Haji Aliho. Je to stavba stojící na skalisku vzdáleném asi 400 metrů od břehu, které je s tímto spojeno molem, obklopeným za přílivu mořem a za odlivu blátem (my tam byli za odlivu).


Cesta po molu je lemována prodejci kýčovitých suvenýrů a žebráky, vstup je tu neobvykle zdarma. Dvůr obehnaný zdí, kde se nachází hrobka a mešita, je celkem malý, ale jinak je to zajímavé, živé místo navštěvované nejen muslimy, na skalách kolem mešity se to hemží barevnými fotícími se Indy.


Potom jsme se vydali na dlouhou pěší cestu ulicemi až na pláž Chowpatti. Snažili jsme se najít jakési knihkupectví podle průvodce(, které pak bylo úplně někde jinde), takže jsme trochu bloudili. Je to tu normální rušné město třeba jako Žižkov, akorát ještě více snědých lidí.


Cestou stojí za zmínku hejno supů kroužících nad kopcem, který jsme míjeli. A skutečně: kouknuv do průvodce, zjistil jsem, že míjíme Vež ticha, místo, kam umisťuje sekta Zoroastriánů své mrtvé, aby je sežrali supové. (Je to proto, že smrt je podle nich dílo ďábla a posvátné živly - země, voda a oheň - se jí nesmějí znesvětit.) Přístup k věži je s vyjímkou nosičů těl přísně zakázán. Doporučuji si přečíst zajímavý starší článek o problému s nedostatkem supů v Bombaji.


Na Chowpatti Beach jsme dorazili za soumraku. Pláž na koupání to rozhodně není, neboť u vody je nasráno, ale je tu - hlavně večer - rušno, místní sem chodí jako do parku, posedávají tu, kupují dětem sladkosti a nafukovací balónky, piknikují nebo si u stánků kupují idlí (takový nedobrý rýžový knedlík většinou s nějakou omáčkou). Ke koupání slouší zdestojící bazén se sladkou vodou - vstup však jen pro členy klubu!


Pláž je už co by kamenem dohodil od vlakové zastávky, tak jsme se svezli zpátky na Church Gate, stavili se na výtečnou večeři v jedné musulmanské hospodě a šli spat.

Kanyakumari

Další noc ve vlaku proběhla nejspíš nerušeně, alespoň tak usuzuji podle toho, že si její průběh vůbec navybavuji. Po pár hodinách jsme dorazili do Kanyakumari, což je (a) městečko nebo spíš vesnice na (b) jižním mysu Indie nesoucím stejné jméno. Na nádraží jsme přibyli za svítání a dali se pěšky hlavní ulicí najít si nějaký nocleh. V prvním hotelu se nám nepodařilo probudit vrátného, ale ve druhém už jsme zakotvili. Cena byla o trošku vyšší než "bottom-price", ale dostali jsme velmi prostorný pokoj s balkonem s výhledem na moře a s koupelnou. Záchod obýval šváb tak silný, že dokázal při splachování vylézt z mísy proti proudu zpět do reservoiru. Co víc jsme si mohli přát.


Dali jsme si na dvě hodiny šlofíky a pak vyrazili na jih. Z přístavu jezdí co pár minut loď s poutníky na dva ostrůvky vzdálené asi 400 metrů od pobřeží.



Na prvním, větším ostrově je památník pohanského misionáře a filosofa Swamiho Vivekanandy, který žil ve druhé polovině 19. století a zpopularisoval hinduism na západě. Památník sestává z dlážděného nádvoří, budovy na místě, kde Vivekananda dlouhou dobu meditoval, a ještě z jedné budovy, ve které je hala s Vivekanandovou sochou, obchod suvenýry a temná místnost se zářícím Ómem, kde se nesmí mluvit a kam nesmějí děti. Rychle jsme si zameditovali a šli na loď, která nás nedovezla na vedlejší ostrov, protože tam probíhaly jakési stavební úpravy. To však nevadilo, protože socha která ostrůvku vévodí je dobře vidět i na dálku. Jak by taky ne, vždyť je to s výškou přes 40 metrů jedna z nejvyšších soch v Asii! Byla dostavěna v roce 2000 a zpodobňuje významného tamilského spisovatele Thiruvalluvara, autora Thirukkuralu. To je jakýsi morální kodex a návod k životu v 133 kapitolách o 10 dvojverších. Autor žil někdy mezi 2. stol. před Kristem a 8. stol. po Kristu a není známo, zda byl džinista, budhista, nebo hinduista, natož z jaké kasty. Gandhí o Thiruvalluvarovi řekl: "Jeho mravní zásady se dotkly mé duše."



Vrátili jsme se na pevninu a šli dál. Nejdřív na západ, kolem pláže, kde se koupali poutníci v košilích a poutnice v sárích, a pak na rozhlednu přímo na břehu moře. A cestou jsme ještě navštívili jedno moc zajímavé museum ryb, kde měli v akváriích překrásné barevné nejen ryby, ale také různé langusty a kraby a pod.


Bylo to na dohled od rušného centra, ale na ulici bylo mrtvo, tak jsme byli rádi, že jsme se asi po hodině žížniví vrátili zpět mezi prodejce limonád a pořádně se občerstvili. Pak jsme si řekli, že chceme vidět moře a možná se v něm i vykoupat, tak jsme vyrazili podél břehu směrem na Bangladéš. Prošli jsme rybářskou vesnicí, minuli pláže plné jejich lodí a došli na pláž, kde už nebylo tolik živo. Na koupání to ale moc vhodné nebylo, z písčitého břehu koukali ostré kameny, tak tam na chvíli skočil akorát Milda.



Došli jsme do další vesnice, kde z nás nějaká paní dostala záchvat smíchu a pak se dali vnitrozemím po silnici zpátky. Stavili jsme se na ubikaci občerstvit se sprchou a spánkem a začlo pršet, a to pořádně. A taky během naší cesty poprvé a naposled, nepočítám-li těch asi 10 kapek v Munnaru. Večer jsme zašli na večeři a podívat se na nasvícenou sochu Thiruvalluvara a to bylo vše. Druhý den jsme vstávali časně ráno, ještě za tmy a vyrazili na vlak. Od té chvíle už jsme byli na cestě domů.