Bombay I.

Tak jsme vyrazili na sever, do Bombaje se zastávkou v Pune, kde jsme si museli vyzvednout notebooky a další věci zanechané u kolegů v hotelu. Cesta vlakem do Pune trvala pěkných 42 hodin. S reservací míst jsme se z Waitlistu dostali pouze na RAC (Reservation against cancellation), což znamená reservované místo v dané třídě, ovšem bez jistoty přidělení lehátka. Průvodčí měl ale přehled a nějaká místa nám operativně přiřadil. Společnost nám kromě knížek (během cesty jsem přečetl celou knihu O. Neffa Čtvrtý den až na věky a větší část Démonových povídek) dělaly dvě rodiny z přilehlého coupé a hlavně jejich ratolesti. Děti (tak kolem 10 let) uměly dost dobře anglicky a byly notně komunikativní. Po prvním dnu, kdy bylo hrozné vedro a při každé zastávce vlaku jsme byli okamžitě zbroceni potem jako Viktor Kožený na záběrech z Bahamských ostrovů (chudák), se dokonce i příjemně ochladilo a zbytek cesty tak celkem utekl. Do Pune jsme dorazili po půlnoci, špinaví a smrdutí se stavili pro věci v našem bývalém luxusním hotelu a vrátili se zpět na nádraží hledat nejbližší dopravní prostředek jedoucí do Bombaje. Nakonec jsme pro jednoduchost vysolili 1100 Rs za taxi, které nás vezme do centra Bombaje - celkem asi 150km. Služba Shared taxi funguje zcela oficiálně a je to docela dobrý způsob, jak se pohodlně a rychle dostat do Bombaje (mezi oběma městy vede asi jediný úsek dálnice v Indii). My jsme se však nechali zlákat mafiány, jejichž chování bylo podezřelé a nepříliš seriosní - nebudu to více rozebírat, nakonec nás ten idiot za volantem dovezl až k Victoria Station, velkolepému nádraží v pseudogotickém stylu z dob, kdy celý Hindustán spadal pod laskavou správu anglické koruny. Kdeže jsou však loňské sněhy: dnes se to zde jmenuje Chatrapathi Shivaji Terminus, neboli CST.
Bylo velmi časné ráno, ještě hluboká tma a nám bylo najít hotel. Jak je známo cestovatelům Indií, oproti zbytku země je v Bombaj ubytování převelice drahé, takže sehnat tu dobré bydlo nebyla žádná legrace: vše plné nebo drahé. Po objíždění hotelů taxíkem a několika neúspěšných telefonátech nás ale na prázdné ulici odchytil pán a zavedl do hotelu, který byl alespoň (na Bombaj) levný - akorát neměli místo, to prý bude až v 7. Přišli jsme v 7 a že prý v 9. No nakonec jsme se dočkali a bylo to tam fajn, velmi fajn (dvojlůžák, kde jsme se tísnili tři, za 600 Rs, příjemný personál, čistá společná koupelna).
Nějak jsme se dali do pořádku a vyrazili do města. Jeli jsme nejprve příměstským vlakem, takovým bombajským nadzemním metrem, na sever ke Dhobi Ghatu, největší pračce na světě.


Je to velký dvůr plný betonových přihrádek čili kójí, kde se pere, věší, suší, žehlí a skládá prádlo pro půl Bombaje - vše ručně, prádlo se tu například pere tak že pradlák (tuto práci tu zastávají výhradně mužští) pere mokrým kusem oděvu vší silou do betonu, čímž zakrátko dosahuje zářivé čistoty. Vypadá to všechno dost chaoticky, ale prý má všechno svůj systém a prádlo si podle sofistikovaného způsobu značení svou cestu zpět k zákazníkovi vždycky najde.


Po chvíli strávené na vyhlídce na prádelnu jsme se sebrali a pokračovali pěšky na západ, k pobřeží Arabského moře, kde se nachází hrobka a mešita Haji Aliho. Je to stavba stojící na skalisku vzdáleném asi 400 metrů od břehu, které je s tímto spojeno molem, obklopeným za přílivu mořem a za odlivu blátem (my tam byli za odlivu).


Cesta po molu je lemována prodejci kýčovitých suvenýrů a žebráky, vstup je tu neobvykle zdarma. Dvůr obehnaný zdí, kde se nachází hrobka a mešita, je celkem malý, ale jinak je to zajímavé, živé místo navštěvované nejen muslimy, na skalách kolem mešity se to hemží barevnými fotícími se Indy.


Potom jsme se vydali na dlouhou pěší cestu ulicemi až na pláž Chowpatti. Snažili jsme se najít jakési knihkupectví podle průvodce(, které pak bylo úplně někde jinde), takže jsme trochu bloudili. Je to tu normální rušné město třeba jako Žižkov, akorát ještě více snědých lidí.


Cestou stojí za zmínku hejno supů kroužících nad kopcem, který jsme míjeli. A skutečně: kouknuv do průvodce, zjistil jsem, že míjíme Vež ticha, místo, kam umisťuje sekta Zoroastriánů své mrtvé, aby je sežrali supové. (Je to proto, že smrt je podle nich dílo ďábla a posvátné živly - země, voda a oheň - se jí nesmějí znesvětit.) Přístup k věži je s vyjímkou nosičů těl přísně zakázán. Doporučuji si přečíst zajímavý starší článek o problému s nedostatkem supů v Bombaji.


Na Chowpatti Beach jsme dorazili za soumraku. Pláž na koupání to rozhodně není, neboť u vody je nasráno, ale je tu - hlavně večer - rušno, místní sem chodí jako do parku, posedávají tu, kupují dětem sladkosti a nafukovací balónky, piknikují nebo si u stánků kupují idlí (takový nedobrý rýžový knedlík většinou s nějakou omáčkou). Ke koupání slouší zdestojící bazén se sladkou vodou - vstup však jen pro členy klubu!


Pláž je už co by kamenem dohodil od vlakové zastávky, tak jsme se svezli zpátky na Church Gate, stavili se na výtečnou večeři v jedné musulmanské hospodě a šli spat.