Kanyakumari

Další noc ve vlaku proběhla nejspíš nerušeně, alespoň tak usuzuji podle toho, že si její průběh vůbec navybavuji. Po pár hodinách jsme dorazili do Kanyakumari, což je (a) městečko nebo spíš vesnice na (b) jižním mysu Indie nesoucím stejné jméno. Na nádraží jsme přibyli za svítání a dali se pěšky hlavní ulicí najít si nějaký nocleh. V prvním hotelu se nám nepodařilo probudit vrátného, ale ve druhém už jsme zakotvili. Cena byla o trošku vyšší než "bottom-price", ale dostali jsme velmi prostorný pokoj s balkonem s výhledem na moře a s koupelnou. Záchod obýval šváb tak silný, že dokázal při splachování vylézt z mísy proti proudu zpět do reservoiru. Co víc jsme si mohli přát.


Dali jsme si na dvě hodiny šlofíky a pak vyrazili na jih. Z přístavu jezdí co pár minut loď s poutníky na dva ostrůvky vzdálené asi 400 metrů od pobřeží.



Na prvním, větším ostrově je památník pohanského misionáře a filosofa Swamiho Vivekanandy, který žil ve druhé polovině 19. století a zpopularisoval hinduism na západě. Památník sestává z dlážděného nádvoří, budovy na místě, kde Vivekananda dlouhou dobu meditoval, a ještě z jedné budovy, ve které je hala s Vivekanandovou sochou, obchod suvenýry a temná místnost se zářícím Ómem, kde se nesmí mluvit a kam nesmějí děti. Rychle jsme si zameditovali a šli na loď, která nás nedovezla na vedlejší ostrov, protože tam probíhaly jakési stavební úpravy. To však nevadilo, protože socha která ostrůvku vévodí je dobře vidět i na dálku. Jak by taky ne, vždyť je to s výškou přes 40 metrů jedna z nejvyšších soch v Asii! Byla dostavěna v roce 2000 a zpodobňuje významného tamilského spisovatele Thiruvalluvara, autora Thirukkuralu. To je jakýsi morální kodex a návod k životu v 133 kapitolách o 10 dvojverších. Autor žil někdy mezi 2. stol. před Kristem a 8. stol. po Kristu a není známo, zda byl džinista, budhista, nebo hinduista, natož z jaké kasty. Gandhí o Thiruvalluvarovi řekl: "Jeho mravní zásady se dotkly mé duše."



Vrátili jsme se na pevninu a šli dál. Nejdřív na západ, kolem pláže, kde se koupali poutníci v košilích a poutnice v sárích, a pak na rozhlednu přímo na břehu moře. A cestou jsme ještě navštívili jedno moc zajímavé museum ryb, kde měli v akváriích překrásné barevné nejen ryby, ale také různé langusty a kraby a pod.


Bylo to na dohled od rušného centra, ale na ulici bylo mrtvo, tak jsme byli rádi, že jsme se asi po hodině žížniví vrátili zpět mezi prodejce limonád a pořádně se občerstvili. Pak jsme si řekli, že chceme vidět moře a možná se v něm i vykoupat, tak jsme vyrazili podél břehu směrem na Bangladéš. Prošli jsme rybářskou vesnicí, minuli pláže plné jejich lodí a došli na pláž, kde už nebylo tolik živo. Na koupání to ale moc vhodné nebylo, z písčitého břehu koukali ostré kameny, tak tam na chvíli skočil akorát Milda.



Došli jsme do další vesnice, kde z nás nějaká paní dostala záchvat smíchu a pak se dali vnitrozemím po silnici zpátky. Stavili jsme se na ubikaci občerstvit se sprchou a spánkem a začlo pršet, a to pořádně. A taky během naší cesty poprvé a naposled, nepočítám-li těch asi 10 kapek v Munnaru. Večer jsme zašli na večeři a podívat se na nasvícenou sochu Thiruvalluvara a to bylo vše. Druhý den jsme vstávali časně ráno, ještě za tmy a vyrazili na vlak. Od té chvíle už jsme byli na cestě domů.