Madurai

A pak jsme jeli do Madurai. To leží již na území tamilském a není tedy mnoho autobusů, které by jeli přímo, takže jsme musili přestoupit v Theni, prvním větším městě za hranicí Keraly a Tamil Nadu, odkud již jezdí celá řada přímých spojů do Madurai. Cesta vede nejprve horami, a to až na tamilskou hranici v asi sedmnástisetmetrovém sedle, po kterém pak následují četné serpentiny k úpatí Kardamomových hor. Pak už se jede po rovině mezi palmovými plantážemi a lány rýže. Cesta je celkem pohodlná a z Theni do Madurai vede dokonce prvotřídní asfaltka. Na autobusáku v Madurai jsme zkušeně odbyli taxikáře a vsedli do autobusu a vzápětí jsme stáli na nádraží vlakovém ve snaze koupit lístek do naší další destinace, tj. k mysu Konyakumari. Proces koupě jsme po administrativních obstrukcích a vysolení nemalé sumy peněz za "tatkal quotu" dovršili až další den. Inu, čas je nám drahý, tak musíme platit.


Nechali jsme se nahnat dohazovačem do docela dobrého hotelu. Byl levný, snesitelně špinavý, s balkonem a kousek od chrámu Sri Meenakshi, hlavní pamětihodnosti města. Zašli jsme se ještě podívat ke chrámu, na ty nádherné gopuramy - věže poseté stovkami sošek hinduistického pantheonu, které hýří všemi barvami, až oči přecházejí. Však co to?! První věž, kterou je vidět poutníku přicházejícímu ze západní strany halí šat bambusového lešení a palmového listí. Ach, všech dvanáct ztepilých gopuramů prochází mohutnou rekonstrukcí - počin jistě chvályhodný, leč my pro postavené lešení nevidíme než tu či tam vystrčenou božskou hlavu či úd.


Nu, zamířili jsme ku hradbám chrámového areálu, když tu nás zastavil pán. Směje se na celé kolo a tvrdí, jaké máme štěstí: zrovna dnes a za několik okamžiků, budou v chrámu k vidění věci nevídané! Nehinduisté do chrámu krišnužel nesmějí, ale nevadí: "můj přítel má u hradeb dům, z jehož střechy naskýtá se nádherný výhled za hradboví - pojďte jej navštívit. Nebojte, nejde mi o peníze, jsem bohatý muž, velmi bohatý, muhehehe." Tak jsme zase vsedli na lep. Že vedla cesta na střechu (odkud byl pravda docela pěkný výhled, i když se tam nic specielního nedělo) přes 4 patra obchodu problém nebyl, ale že se stejnou cestou muselo jít i zpět, to byla past. Strávili jsme v obchodě snad dvě hodiny hoštěni kolou a (výborným!) čajem a marně se snažili vyvlíknout z nekončícího kolotoče prodeje. Nerad bych však, aby celá příhoda vyzněla nějak zvlášť negativně. Prodejci byli milí a pohostinní, akorát chtěli udělat kšeft. No, nepodařilo se jim to, hlavně kvůli cenám, které byly z jiné kategorie, než v jaké jsme byli ochotni nakupovat.
Venku se mezitím udělala tma, tak jsme se ještě trochu prošli kolem chrámu, zašli na jídlo, koupili si na pokoj pivo a šli spat.
Druhý den jsme nejprve museli zařídit výměnu valut a dokončit nákup jízdenek do Konyakumari, což zabralo značnou část dopoledne. Pak jsme vyrazili po památkách. Chrám jsme si naplánovali až nakonec na odpoledne, nejdřív jsme zamířili k paláci Tirumalai Nayak ze 17. století. Kolem náklaďáků a přes hromady písku jsme se dostali k hlavní bráně. Palác býval původně rozsáhlé sídlo, ze kterého se však zachoval jen zlomek, hlavně mohutná vstupní brána, sloupovím lemované nádvoří a nějaké bezprostředně přilehlé budovy.


Hlavně vysoké sloupy na nádvoří působí stále impozantně. Stejně jako v chrámu Sri Meenakshi, i tady právě probíhala rekonstrukce, naštěstí ale za plného provozu - návštěvník se pouze musí smířit s tím, že se bude proplétat mezi lešením.


Po této návštěvě jsme se chvíli poflakovali po městě, prošli různými trhy, zas kolem chrámu na sever až k řece a nakonec jsme tedy stanuli znova před chrámem, teď už s úmyslem jít dovnitř a strávit tam zbytek odpoledne.



Areál chrámu Sri Meenakshi tvoří obvodové zdi půdorysu čtverce o straně zhruba 250 metrů. Vprostřed každé strany je mohutná brána, sloužící na jižní a severní straně jako vchod a z východu a západu jako východ. Do komplexu se smí vstupovat tradičně pouze bos, takže poutníci musejí zanechat obuv v úschovně u východu a jít bosí ulicí ke vchodu. Tam už stojí mohutná fronta lidí, což je způsobeno hlavně důkladnými prohlídkami (bezpečnostní rámy, detektory kovu, demonstrace funkčnosti fotoaparátů,...).
Nejvýraznější dominantou chrámu je tucet gopuramů, z nichž ty nejvyšší nad vstupně-výstupními branami strmí do výše 50 metrů.


Bohužel, jak jsem se zmínil výše, všechny až na jeden menší procházejí rekonstrukcí, takže jsou zakryty nejen samotným lešením, ale i vrstvou palmových listů. Tam, kde prosvítají již opravená místa, je ale vidět, jak celý povrch prokoukl, takže za rok dva to tu bude určitě zářit novotou a bude to ještě krásnější.


Za zmínku stojí ještě nádrž Zlatých lotosů, toho času skoro prázdná, a taky spousta oltářů, soch a nástěných maleb.A když potkáte v temné chodbě procesí v čele se slonem, který za drobný peníz žehná chobotem, inu, to je pro našince řádný závan exotiky. V chrámu jsme vydrželi snadno až do setmění.


Pak jsme se stavili na jídlo a šli si na hotel na chvilku schrupnout, protože pozdě v noci jsme vyráželi na nádraží a odtud vlakem dále na jih: ten nejjižnější, kam se lze v Indii dostat.