Takže jsme si naplánovali sfouknout jedním tahem pevnost Lohagad a jeskyně Bhaja, která je cestou. Z hotelu jsme se vykopali po opulentní snídani asi v 8 hodin a vyrazili na nádraží s tím, že snad chytneme některý z četných spojů směr Bombaj. Na hlaváku už byl nával jak na korunovační klenoty. Reservovat si nějaké místo jsme už takhle těsně před odjezdem neměli šanci, tak jsme po vystání dlouhé (ovšem překvapivě spořádané) fronty koupili lístky sice do Expresu, ovšem bez reservace míst - indická 2nd class. Při nástupu zavládla všeobecná hysterie, ale nakonec jsme se prosadili a do vlaku se vmáčkli. Zůstali jsme stát hned v uličce, jelikož Expresy staví až v Lonavle. Tam jsme vystoupili, zorientovali se a zamířili na autobusák. Když jsme se dozvěděli, že přímý bus do asi 12 km vzdálené vesničky Bhaja nejede a museli bychom tedy kdovíkde přestupovat, a také s přihlédnutím tomu, že nemáme času nazbyt (zato peněz ano :-), jsme vzali taxíka a jeli až k jeskyni. Jo, smlovali jsme celkem chabě a byli za hejly.
Prohlídli jsme si jeskyně (vstup 100Rs, místní lidi 5Rs). Celý komplex sestává z jedné hlavní jeskyně a několika menších, které asi sloužily jako mnišské cely (aspoň mi to tak připadlo) Taky tam byly nejaké menší nádrže na vodu a jeden větší bazének s čistou vodou, žábou a rybičkami. Celkem klidné místo, kromě nás jen pár místních turistů. Od jeskyně jsme to chtěli vzít zkratkou na hlavní cestu k pevnosti, ale když jsme po pár metrech minuli hada tlustého jak ruka, tak jsme šli raději okolo.
Cesta nakonec ubíhala celkem rychle, i když v tom vedru jsme byli řádně zpoceni. Potkali jsme partičku místních kluků, z nichž hlavně jedeni, Abdul, uměl hodně dobře anglicky a byl evidentně dost vzdělaný. Říkal na příklad, že byl vychován v muslimském prostředí, ale že je hodne liberální, ža věří v humanitu, taky obdivoval Evropu za to, že tu proběhly v posledním století dvě významné války a přitom se tu dneska celkem dobře sneseme. Praktická byla jeho rada, že v Indii se do všech chrámů zouvá, což ale není potřeba, pokud tam nikdo není. V srdečném rozhovoru jsme dosáhli pevnosti. Do ní jsme vstoupili z jediné strany, odkud je to možné (jinak jí po celém obvodu chrání vysoké kolmé srázy), celkem zachovalou branou a po několika stupních hradeb vystupali až na náhorní plošinu. Na ní už toho nezbylo než jedna vytesaná jeskyně, jedna budova s jakousi musulmansoku relikvií a několik nádrží na vodu plných rybiček.
Na severu plošina přechází v ostroh široký ne více než 20 metrů mající však na délku nejméně desetinásobek své šíře a strmící vysoko nad okolní krajinou. Na kraji okraje poseděli jsme do kraje koukaje a pak se vydali zpátky.
Pod branou pevnosti jsme se rozloučili s Abdul's Boys, kteří si v jedné z hospod dopřáli pozdní oběd a pokračovali do Bhaji na vlak. Expres tu nestaví, takže nás čekal courák. No, místo hodiny mu to trvá skoro dvojnásobek. Tyto vlaky pendlují mezi Bombají a Pune celkem často. Každý vagon má troje široké dveře, které se nezavírají, takže nejvetší frajeři se za nedbalého přidržování vyklánějí nebo sedí na prahu s nohama vystrčenýma ven. Vlaku jsme se dočkali celkem záhy a vypadalo to zpočátku i celkem optimisticky, nebylo to sice na sezení, ale v uličce bylo místa habaděj. Bohužel tím, jak se vlak přibližoval do Pune se stále plnil, až byl tak plný,že - slovy Vaška Koubka - kdybych z batohu vytáhl anglický slovník, tak by ze zadních dveří vypadl jeden Ind.
Byl to krásný výlet, Radek si po něm myl dvakrát nohy a třikrát hlavu a Milda říkal, že měl při svlíkání pocit, jako by chodil celý den v popelnici.
Žádné komentáře:
Okomentovat