Na jih!

V Pune jsme si odbyli práci a měli jsme tedy v plánu vyrazit na jih. A hned se tu objevily nemalé problémy stran jízdenek. Protože jsme podcenili probíhající svátky, nechali jsme nákup lístků jen na několik dní před plánovaným odjezdem a bylo zle: vše vyprodáno, nákupem jsme se ocitli na dlouhatánském "waiting listu" a těžko jsme mohli očekávat, že jízdenku stornuje 150 lidí před námi. Taktéž paní přes turism u nás na hotelu (mimochodem Slovenka sem provdaná) nám nebyla s to spolu s nějakou agenturou pomoci, takže se nám v podstatě nabízely dvě možnosti: buď strávit 33 hodin ve druhé, nereservovatelné třídě (dále dobytčák) nebo se nacpat do druhé třídy spací nemajíce reservovaná místa a pokusit se podplatit průvodčího, aby něco našel, čímž bychom si však nepěkně podělali karmu. Naštěstí jsme ale objevili, že existuje ještě jedna možnost, tzv. "Foreign Tourist Quota". Na nádraží nás poslali vyplnit formulář do nezapadlejší kanceláře asi v kilometr vzdálené budově a aj! v den odjezdu jsme se skutečně ocitli na seznamu cestujících. Reservační systém Indických drah je složité, ale celkem dobře fungující soukolí počítačů, lejster, formulářů a mass cestujících i úředníků. Ještě se k němu možná vrátím v některém dalším příspěvku, mohlo by to být užitečné pro čtenáře chystající se do Indie, jsou-li tací.

Poslední den v Pune (vlak nám jel asi v 8 večer) už jsme nešli do práce, takže jsme měli trochu času na kouknutí se do města. Zašli jsme si nejdříve do pevnosti Shaniwar Wada (vstup 100 Rs). Jsou to ve skutečnosti spíše její zbytky, zachovaly se jen hradby, které se dají obejít a mohutná brána. Uprostřed je jen (celkem) park s bazény, základy původní zástavby a podium pro každodenní světelnou šou. Je tam celkem živo a z obvodových zdí se dá pěkně pozorovat ruch ve městě.


Po návštěvě pevnosti jsme přešli řeku a našli jeskynní chrám Pataleshwar - malý chrámek sestávající z jedné místnosti a nádvoří s pavilonem, vše vydlabáno do skály pod úrovní terénu.

Cestou sem jsme objevili kouzlo limonády vymačkávané strojem přímo na ulici ze stonků cukrové třtiny s přísadou limetky. Sklenice takové limonády či klackovky, jak jsme jí začali říkat, stojí obvykle 5-10 Rs a je to nesmírně lahodný a osvěžující nápoj.

Ve zbytku dne už jen večeře, nákup nějakých drobností do vlaku a mohli jsme vyrazit.

Po nastoupení do vlaku jsme zjistili, že naše šestimistné kupé již obsadila pětičlenná rodinka se třemi lístky. No, na sezení se to ještě dalo celkem dobře vydržet a spaní už byl jejich boj, nějak se tam napytlíkovali. Místo v celém vagonu se trochu vyklidilo poté, kdy nemálo lidí vystoupilo v Tirupati. Pozorný čtenář snadno sezná, jak výraznou oklikou jsme jeli, vždyť z Tirupati je to už méně než 100 km k pobřeží Bengálského zálivu! Cesta přes dvě noci a jeden den je ale i tak celkem výhodná.

Po té druhé noci, časně ráno, stanuli jsme na nádraží v Kottayamu.