Cesta trvala asi dvě hodiny a vedla úzkými kanály s padacími mosty, či spíše lávkami, po široké vodní dálnici, mohutném jezeře a nakonec skončila přímo v ulicích Allepey. Všude kolem ostrovy či pevnina vystupující jen pár centimetrů nad okolní hladinu, kokosové palmy, domky, srpy a kladiva. Jo, v Kerale jsou u moci komouši a na výzdobě veřejných prostranství je to sakra znát.
Alternativou k této malebné projížďce je např. celodenní výlet lodí z Quilonu do Allepey, který však prý vede celou dobu dobu po highwayi, nebo pronajmutí luxusního - a taky opravdu drahého - houseboatu s klimatisací, satelitem a servilním personálem. Ve městě není nouze ani o nabízeče projížděk na dalších lodích nejrůznějších velikostí a cenových relací, takže si asi vybere každý.
Žádný plán stran ubytování jsme neměli, tak jsme se vydali na zdař Bůh někam a samozřejmě se o nás nějaký hoteliér začal ucházet. Nabídl nám ubytko za rozumnou cenu a v klidné lokalitě (= daleko). No, dojeli jsme tam a nevypadalo to zle, tak jsme se tam ubytovali. Milda byl v dobré míře, tak dal panu domácímu v dobré víře napít. To se později ukázalo jako dost nešťastné rozhodnutí, ale kdo to moh tušit...
Po ubytování jsme se vydali k moři, cesta vedla kolem krásného kostela (portugalským vlivem je zde kromě muslimů a pohanů také mnono, snad i většina, křesťanů) a trvala tak 20 minut. Informace pro plaváčky: na koupání to tu rozhodně zařízené není. Pravda, pláž je tu pěkná, písčitá, ale cachtání ve slané vodě tu prostě nejak není v kursu, místní používají pobřeží k praktičtějším účelům, na příklad jako záchod. No ale my jsme se přeci jen chvilku ráchali (a já jsem si za chvilku, než jsem na břehu oschnul, pěkně spálil záda). Do města jsme dojeli rikšou s plánem najíst se. Bylo ale hodně zavřeno, jelikož byla neděle, takže jsme museli vzít za vděk putykou s nepříliš chutným byriani (v podstatě rizoto, bohužel však s velkým obsahem zázvoru). Zbytek odpoledne už jsme jen došli procházkou na ubikaci. Večer jsem si právě omylem nenávratně mazal fotky z uplynulého dne, když tu náhle příchází pan domácí stylem, který popisuje VZ v písni Tágo:
A bdící bytosti
Se z oken vyklánějí
A bdící bytosti to vidí:
Mastný péro
Za klouboukem
A hned udeří
Do našich dveří
Trhlá bunda
Mokrý gatě
Bdící občan pochopí
Když se tak vykropí
Mokrý gatě zatím neměl, zato byl řádně protivnej a žádal si od nás další dávku slivovice, kterou jsme mu nedali. Snažili jsme se ho nějak, ze začátku i slušně, vyhodit, no na konec odtáh', ale dalo to práci.
Druhý den ráno jsme na nic nečekali, minuli jej vyspávajícího opici na dvorku a brali rikšu v město. Tamo, protože už jsme nebyli dychtivi dalších překvapení, zamířili jsme na jistotu do hotelu doporučeného v Lonely Planet. Bylo to prosté, ale levné a čisté. Tento den jsme se chtěli pěšmo projít po březích Backwaters. Pokus o sehnání jakékoli použitelné mapy selhal, tak jsme prostě vyrazili podle vody kamsi na sever, kde to vypadalo zajímavě. Přes první kanál jsme se dostali na minipřívozu, čímž jsme se ocitli (jak jsme se dozvěděli později) na velikém umělém ostrově.
Šli jsme procházkou po břehu kanálu a později jezera místy, kde lidi na turisty evidentně moc zvyklí nejsou. Důsledkem bylo kromě udivených výrazů taky pozvání jedné rodiny na kafe. Vzali nás do vnitř, udělali kávu a snažili se s námi povídat. To šlo dost nesnadno, jelikož neumíme malajámsky a oni anglicky dost málo, ale byli velmi laskaví. Udělali jsme si s nimi nějaké fotky a slíbili, že jim je pošlem. Cestou dále jsme ještě na ostrově minuli liduprázdný (nepočítaje personál) hotel jako dělaný pro západní baťůžkářskou mládež (mám na mysli ty korálkami ověšené alternativce, kteří mají mělko do kapsy a jezdí sem hulit). Měli tam dokonce i stolní fotbálek! A taky výbornou limetkovomátovou ledovou tříšť. Kousek dál už jsme se zase dostali k rušnějšímu kanálu a počkali si tam na loďobus zpátky do města.
Ve městě jsme se rozdělili, kluci zamířili rovnou na pláž, já jsem ještě honil nejaké snímky jako náhradu za ty smazané z předchozícho dne a pak se vydal za nimi. Milda se mezi tím snad i vykoupal a nebyl sám, tady na hlavní pláži se dokonce koupalo i pár místních, všichni podle mzdejšího obyčeje oděni.
Na večeři jsme zašli do hospody, kde dokonce nabízeli i pivo.V Kerale je obchod alkoholem značně kontrolován a celá procedura tedy nebyla jednoduchá: Pivo objednáno, restauratér vybíhá naproti (ještě, že to má tak blízko) do licencovaného obchodu alkoholem, pivo v zápětí přináší a zabalené v novinách servíruje pod stůl. Aby utajení bylo dokonalé, dostáváme na pivo neprůhledné hrnky s dětskými motivy. Já měl Bořka Stavitele a Milda Mickey Mause. K jídlu jsem si objednal kraba, tedy přesnějí hromadu malinkých krábků v omáčce, takže to sice byla příšerná obíračka, ale stálo to za to, docela jsem si pošmák'.
Dalšího dne nám bylo pokračovat ranním busem do Kumily, brány do NP Periyar.
Žádné komentáře:
Okomentovat