Kanyakumari

Další noc ve vlaku proběhla nejspíš nerušeně, alespoň tak usuzuji podle toho, že si její průběh vůbec navybavuji. Po pár hodinách jsme dorazili do Kanyakumari, což je (a) městečko nebo spíš vesnice na (b) jižním mysu Indie nesoucím stejné jméno. Na nádraží jsme přibyli za svítání a dali se pěšky hlavní ulicí najít si nějaký nocleh. V prvním hotelu se nám nepodařilo probudit vrátného, ale ve druhém už jsme zakotvili. Cena byla o trošku vyšší než "bottom-price", ale dostali jsme velmi prostorný pokoj s balkonem s výhledem na moře a s koupelnou. Záchod obýval šváb tak silný, že dokázal při splachování vylézt z mísy proti proudu zpět do reservoiru. Co víc jsme si mohli přát.


Dali jsme si na dvě hodiny šlofíky a pak vyrazili na jih. Z přístavu jezdí co pár minut loď s poutníky na dva ostrůvky vzdálené asi 400 metrů od pobřeží.



Na prvním, větším ostrově je památník pohanského misionáře a filosofa Swamiho Vivekanandy, který žil ve druhé polovině 19. století a zpopularisoval hinduism na západě. Památník sestává z dlážděného nádvoří, budovy na místě, kde Vivekananda dlouhou dobu meditoval, a ještě z jedné budovy, ve které je hala s Vivekanandovou sochou, obchod suvenýry a temná místnost se zářícím Ómem, kde se nesmí mluvit a kam nesmějí děti. Rychle jsme si zameditovali a šli na loď, která nás nedovezla na vedlejší ostrov, protože tam probíhaly jakési stavební úpravy. To však nevadilo, protože socha která ostrůvku vévodí je dobře vidět i na dálku. Jak by taky ne, vždyť je to s výškou přes 40 metrů jedna z nejvyšších soch v Asii! Byla dostavěna v roce 2000 a zpodobňuje významného tamilského spisovatele Thiruvalluvara, autora Thirukkuralu. To je jakýsi morální kodex a návod k životu v 133 kapitolách o 10 dvojverších. Autor žil někdy mezi 2. stol. před Kristem a 8. stol. po Kristu a není známo, zda byl džinista, budhista, nebo hinduista, natož z jaké kasty. Gandhí o Thiruvalluvarovi řekl: "Jeho mravní zásady se dotkly mé duše."



Vrátili jsme se na pevninu a šli dál. Nejdřív na západ, kolem pláže, kde se koupali poutníci v košilích a poutnice v sárích, a pak na rozhlednu přímo na břehu moře. A cestou jsme ještě navštívili jedno moc zajímavé museum ryb, kde měli v akváriích překrásné barevné nejen ryby, ale také různé langusty a kraby a pod.


Bylo to na dohled od rušného centra, ale na ulici bylo mrtvo, tak jsme byli rádi, že jsme se asi po hodině žížniví vrátili zpět mezi prodejce limonád a pořádně se občerstvili. Pak jsme si řekli, že chceme vidět moře a možná se v něm i vykoupat, tak jsme vyrazili podél břehu směrem na Bangladéš. Prošli jsme rybářskou vesnicí, minuli pláže plné jejich lodí a došli na pláž, kde už nebylo tolik živo. Na koupání to ale moc vhodné nebylo, z písčitého břehu koukali ostré kameny, tak tam na chvíli skočil akorát Milda.



Došli jsme do další vesnice, kde z nás nějaká paní dostala záchvat smíchu a pak se dali vnitrozemím po silnici zpátky. Stavili jsme se na ubikaci občerstvit se sprchou a spánkem a začlo pršet, a to pořádně. A taky během naší cesty poprvé a naposled, nepočítám-li těch asi 10 kapek v Munnaru. Večer jsme zašli na večeři a podívat se na nasvícenou sochu Thiruvalluvara a to bylo vše. Druhý den jsme vstávali časně ráno, ještě za tmy a vyrazili na vlak. Od té chvíle už jsme byli na cestě domů.

Madurai

A pak jsme jeli do Madurai. To leží již na území tamilském a není tedy mnoho autobusů, které by jeli přímo, takže jsme musili přestoupit v Theni, prvním větším městě za hranicí Keraly a Tamil Nadu, odkud již jezdí celá řada přímých spojů do Madurai. Cesta vede nejprve horami, a to až na tamilskou hranici v asi sedmnástisetmetrovém sedle, po kterém pak následují četné serpentiny k úpatí Kardamomových hor. Pak už se jede po rovině mezi palmovými plantážemi a lány rýže. Cesta je celkem pohodlná a z Theni do Madurai vede dokonce prvotřídní asfaltka. Na autobusáku v Madurai jsme zkušeně odbyli taxikáře a vsedli do autobusu a vzápětí jsme stáli na nádraží vlakovém ve snaze koupit lístek do naší další destinace, tj. k mysu Konyakumari. Proces koupě jsme po administrativních obstrukcích a vysolení nemalé sumy peněz za "tatkal quotu" dovršili až další den. Inu, čas je nám drahý, tak musíme platit.


Nechali jsme se nahnat dohazovačem do docela dobrého hotelu. Byl levný, snesitelně špinavý, s balkonem a kousek od chrámu Sri Meenakshi, hlavní pamětihodnosti města. Zašli jsme se ještě podívat ke chrámu, na ty nádherné gopuramy - věže poseté stovkami sošek hinduistického pantheonu, které hýří všemi barvami, až oči přecházejí. Však co to?! První věž, kterou je vidět poutníku přicházejícímu ze západní strany halí šat bambusového lešení a palmového listí. Ach, všech dvanáct ztepilých gopuramů prochází mohutnou rekonstrukcí - počin jistě chvályhodný, leč my pro postavené lešení nevidíme než tu či tam vystrčenou božskou hlavu či úd.


Nu, zamířili jsme ku hradbám chrámového areálu, když tu nás zastavil pán. Směje se na celé kolo a tvrdí, jaké máme štěstí: zrovna dnes a za několik okamžiků, budou v chrámu k vidění věci nevídané! Nehinduisté do chrámu krišnužel nesmějí, ale nevadí: "můj přítel má u hradeb dům, z jehož střechy naskýtá se nádherný výhled za hradboví - pojďte jej navštívit. Nebojte, nejde mi o peníze, jsem bohatý muž, velmi bohatý, muhehehe." Tak jsme zase vsedli na lep. Že vedla cesta na střechu (odkud byl pravda docela pěkný výhled, i když se tam nic specielního nedělo) přes 4 patra obchodu problém nebyl, ale že se stejnou cestou muselo jít i zpět, to byla past. Strávili jsme v obchodě snad dvě hodiny hoštěni kolou a (výborným!) čajem a marně se snažili vyvlíknout z nekončícího kolotoče prodeje. Nerad bych však, aby celá příhoda vyzněla nějak zvlášť negativně. Prodejci byli milí a pohostinní, akorát chtěli udělat kšeft. No, nepodařilo se jim to, hlavně kvůli cenám, které byly z jiné kategorie, než v jaké jsme byli ochotni nakupovat.
Venku se mezitím udělala tma, tak jsme se ještě trochu prošli kolem chrámu, zašli na jídlo, koupili si na pokoj pivo a šli spat.
Druhý den jsme nejprve museli zařídit výměnu valut a dokončit nákup jízdenek do Konyakumari, což zabralo značnou část dopoledne. Pak jsme vyrazili po památkách. Chrám jsme si naplánovali až nakonec na odpoledne, nejdřív jsme zamířili k paláci Tirumalai Nayak ze 17. století. Kolem náklaďáků a přes hromady písku jsme se dostali k hlavní bráně. Palác býval původně rozsáhlé sídlo, ze kterého se však zachoval jen zlomek, hlavně mohutná vstupní brána, sloupovím lemované nádvoří a nějaké bezprostředně přilehlé budovy.


Hlavně vysoké sloupy na nádvoří působí stále impozantně. Stejně jako v chrámu Sri Meenakshi, i tady právě probíhala rekonstrukce, naštěstí ale za plného provozu - návštěvník se pouze musí smířit s tím, že se bude proplétat mezi lešením.


Po této návštěvě jsme se chvíli poflakovali po městě, prošli různými trhy, zas kolem chrámu na sever až k řece a nakonec jsme tedy stanuli znova před chrámem, teď už s úmyslem jít dovnitř a strávit tam zbytek odpoledne.



Areál chrámu Sri Meenakshi tvoří obvodové zdi půdorysu čtverce o straně zhruba 250 metrů. Vprostřed každé strany je mohutná brána, sloužící na jižní a severní straně jako vchod a z východu a západu jako východ. Do komplexu se smí vstupovat tradičně pouze bos, takže poutníci musejí zanechat obuv v úschovně u východu a jít bosí ulicí ke vchodu. Tam už stojí mohutná fronta lidí, což je způsobeno hlavně důkladnými prohlídkami (bezpečnostní rámy, detektory kovu, demonstrace funkčnosti fotoaparátů,...).
Nejvýraznější dominantou chrámu je tucet gopuramů, z nichž ty nejvyšší nad vstupně-výstupními branami strmí do výše 50 metrů.


Bohužel, jak jsem se zmínil výše, všechny až na jeden menší procházejí rekonstrukcí, takže jsou zakryty nejen samotným lešením, ale i vrstvou palmových listů. Tam, kde prosvítají již opravená místa, je ale vidět, jak celý povrch prokoukl, takže za rok dva to tu bude určitě zářit novotou a bude to ještě krásnější.


Za zmínku stojí ještě nádrž Zlatých lotosů, toho času skoro prázdná, a taky spousta oltářů, soch a nástěných maleb.A když potkáte v temné chodbě procesí v čele se slonem, který za drobný peníz žehná chobotem, inu, to je pro našince řádný závan exotiky. V chrámu jsme vydrželi snadno až do setmění.


Pak jsme se stavili na jídlo a šli si na hotel na chvilku schrupnout, protože pozdě v noci jsme vyráželi na nádraží a odtud vlakem dále na jih: ten nejjižnější, kam se lze v Indii dostat.

Munnar

Z Kumily do Munnaru jsme jeli autokarem brzo ráno a cesta byla opět krásná. Nejdříve lesem občas skrz nějakou vesnici nebo menší město. V sebevětší díře stojí nádherný kostel. Nejhezčí je posledních asi 30 kilometrů cesty, kdy se jede mezi čajovými plantážemi a kolem se objevují dvoutisícové hory. Munnar sám leží asi 1600 metrů nad mořem a nedaleko je dokonce NP Eravikulam s horou Anamudi, která je se svojí výškou 2695 m n.m. dokonce nejvyšší horou Indie na jih od Himalájí. Však jsme také počítali s výstupem na ní, ovšem z plánu nakonec sešlo pro nedostatek času a neochotě shánět průvodce a domlouvat se s nějakou místní cestovkou - individuální turistice to tu moc nakloněno není.


V Munnaru je pěkně živo, bělochů tam moc není, ale je to oblíbená rekreační destinace Indů. No jak by ne: proti rozpáleným městům je tu příjemné klima a čerstvý vzdoušek. Měli jsme jeden tip na hotel už od dohazovače z Kumily, ale zdál se nám poměrně drahý a trochu z ruky, tak jsme se pokusili najít něco přímo v centru. Ale nakonec jsme tam skončili stejně, protože hotely tu byly buď ještě dražší a nebo (při stejné ceně) mnohem hnusnější. Ještě jsme se v nějaké info kanceláři zkusili zeptat, zda je možno jít na Anamudi, ale řekli nám, že až na vrchol se jít nedá. Tak nevím, informace se rozcházejí, podle ještě nějakých dalších indicií se domnívam, že to s průvodcem možné je. Každopádně my jsme se rozhodli návštěvu parku vynechat. Ubytovali jsme se a protože jsme měli ještě celé odpoledne, vydali jsme se podle průvodce na procházku jejíž cílem měly být vyhlídka a vodopády. Na nějakou vyhlídku (a pěknou) jsme došli, ale pak jsme tak trochu zabloudili, takže z vodopádů nic nebylo. Naše cesta vedla nejdříve čajovníkovými plantážemi a pak hlavně lesem a zahradami s kořením.




To už jsme se hodně vzdálili Munnaru a neměli jsme ponětí, kde jsme. Šli jsme sice stále po úbočí nějakého údolí, ale možná už to nebylo to hlavní, kterým jsme se z Munnaru vydali a hlavně jsme stále nenaráželi na odbočku dolů, kde jsme tušili silnici zpátky. Pak jsme ale přeci jen došli do míst, kde bylo trochu živěji, občas nějaký domek a ženské jdoucí ze šichet na plantážích kardamomu. A taky nám zastavil rikšák s nabídkou, že nás vezme zadarmo dolů do vesnice, kde se dá dostat dál. Tak to jsem v Indii ještě nezažil. No hodil nás do vsi, byla to docela dálka a tam pravil:"Můžete si tu vzít rikšu na silnici, kde občas jede autobus nebo rikšu, která vás vezme až do Munnaru. Ceny jsou takovéto: ... A jestli budete chtít, tak vás tam hodím já." Udělal to chytře, vzbudil důvěru tím, že nás vzal cestou, kterou stejě jel a pak nabídl službu. Cena byla slušná a on taky, tak jsme se nechali hodit až do Munnaru. Cesta se klikatí z jedné strany údolí na druhou, takže občas klesá či stoupá do pořádného krpálu. Bylo překvapivé, co taková rikša s třemi dospělými chlapy na palubě zvládne, ale v jednom krizovém místě jsme přeci jen museli v kopci vystoupit a jít kousek pěšky. Cestou nám řidič ještě zastavil na hezké vyhlídce a říkal nám, že v Munnaru přes zimu dokonce i mrzne.
Druhý den jsme se rozhodli pro toulky po čajových plantážích. Chtěli jsme se podívat "někam za město", konkrétně na místo, přes které jsme jeli autokarem z Kumily: je tam jezero, všude kolem roste čaj a nad plantážemi stmí vysoké hory. A není to daleko, asi tak 20km. V informacích jsme koupili schematický plán okolí, zjistili jméno onoho jezera (tedy spíše přehrady - je to Anaiirangal Dam), vsedli do busu správným směrem a za půl hodinky jsme vystoupili u jezera. Poflakovali jsme se kolem jezera po visutých mostech a po těch kopcích, kolem továrny na čaj (asi 90 procent všech plantáží tu vlastní firma Tata, která vyrábí kromě čaje a aut ještě všechno ostatní) stavili jsme se na vyborný čaj, docela to uteklo.




Došli jsme na hlavní a po ní se vydali na Munar s úmyslem zastavit nejbližší autokar. Všechny busy však jezdily opačným směrem, takže jsme došli až k vodopádu, další atrakci, u které se fotily spousty Indů. A protože pořád nejel žádný autobus, řekli jsme si, že začneme stopovat auta. Zastavilo hned to první, malý náklaďáček s nákladem prázdných plynových bomb.


Indové asi nejsou moc zvyklí vídat bílé turisty na korbě náklaďáku, takže nám všichni mávali a kluk, který jel za námi na motorce si nás fotil. A i osádka našeho vozu z nás byla tak pobavená, že si ani neřekli o peníze. Vyhodili nás kousek před Munnarem, jelikož odbočovali, což se docela hodilo, udělal jsem tu ještě docela pěknou fotku. Do města jsme došli včas, akorát se začalo šeřit. Večer jsme ještě s Mildou zašli na lahodnou večeři s nesmírně dementní obsluhou, koupili jsme nějaký místní čaj a stavili se pro pivo. To byl zajímavý zážitek. Už dříve jsem se myslím zmiňoval o státem přísně kontrolovaném prodeji alkoholu. Jedním z důsledků je, že bez ohledu na poptávku žížnivých dovolenkářů je v celém Munnaru jeden obchůdek alkoholem. Do něj vede jeden vchod, za ním je asi metr široký prostor oddělený od ulice i zápultí pletivem. Směrem k pultu jsou v něm dvě malá okénka: v prvním se provede objednávka, ve druhém zákazník obdrží flanděru kořalky. Takto ostře sledovaný je zde nejen prodej alkoholu, ale také piva, takže jsem si tuto frontu musel vystát i já. Ale byl jsem statečný: srdnatě jsem odrážel pokusy o předbíhání a zakrátko jsem u druhého okýnka obdržel po dvou orosených exemplářích Kingfishera a Londona No.1 pro mě a Mildu.
Na zdraví!

Kumily II.

Zpět do Kumily jsme se vrátili ještě před polednem a během zbytku dne jsme stihli (opět přes našeho zprostředkovatele atrakcí) projet se na slonu a navštívit jedno zajímavé divadelní představení.
Na slonojízdu nás dopravila rikša kus za město, kde je farma slonů zaměřující se na vozbu turistů (100% Privacy for Elephant Riding through Natural Forest!). Za 300 Rs perchet jsme se asi čtvrthodinu svezli na sloním hřbetu skrz kardamovníkovou plantáž a pak si v ohradě chvíli prohlíželi malé slůně. Za další příplatek je možno se se slony koupat, ale to už jsme nevyužili jsemť totiž v Lize nekoupačů.



Večer jsme ještě zakoupili lístky na představení Kathakali. Oč jde: jedná se o tradiční divadelní představení, při němž herci za hudebního doprovodu předvádějí děj staroindických eposů jako je Ramayana a pod. a to hlavně za pomoci grimas a gest rukou, kterým se říká mudry (sg. mudra). Divadlo (pokud se tak dá nazvat jednoduchá zděná hala se střechou z vlnitého plechu a deseti řadami plastových židlí) se otevírá asi hodinu před začátkem představení, takže návštěvníci mohou sledovat, jak se herci přímo na jevišti líčí a oblékají.


Nutno dodat, že ačkoli prostředí vypadá jak sál pohostinství U Sirotků před začátkem Jiráskovy Lucerny v podání liptákovských ochotníků, tak mělo představení kvalitu, jakou jsem nečekal. První části byla stručná přednáška (v angličtině!) o Kathakali, o způsobech líčení, významu použitých barev, ksichtů a muder s velice působivými demonstracemi, obzvláště podařená byla etuda Matka ukládá dítě ke spánku, toto se však neustále budí. Po krátké přestávce začala asi půlhodinová ukázka z jakéhosi eposu.


Děj v kostce: démonka svádí ku sňatku jinocha vydávaje se za normální dívku a ještě k tomu krasavici. Mládenec by si snad i nechal říci, ale k takovému rozhodnutí prý musí mít svolení tatíčka. Démonka chce ale všechno hned a je hrozně hrr, což našeho hrdinu začne poněkud zlobit. Stále trvá na svém, což démonku nemálo nasere a tato tak ukáže svou pravou tvař. Mladík vezme meč a bestii prokleje. Celou etudu hrají dva herci (mužští) za doprovodu tří muzikantů (2 bubny, jedny miničinelky a zpěv). Imposantní byla hlavně proměna dívky v démonku: herec v mžiku vycenil dva tesáky umně skrývané po celou dobu představení, rozpustil si vlasy doposud schované pod šátkem a, ač dosud tichý (o zvukovou složku se celou dobu starají hudebníci, herci se jen kření a mávají rukama), zpustil zběsilý jekot. Opravdu to působilo hrůzostrašně. Na závěr se konalo focení diváků s herci, kterého jsme se však neúčastnili.