Munnar

Z Kumily do Munnaru jsme jeli autokarem brzo ráno a cesta byla opět krásná. Nejdříve lesem občas skrz nějakou vesnici nebo menší město. V sebevětší díře stojí nádherný kostel. Nejhezčí je posledních asi 30 kilometrů cesty, kdy se jede mezi čajovými plantážemi a kolem se objevují dvoutisícové hory. Munnar sám leží asi 1600 metrů nad mořem a nedaleko je dokonce NP Eravikulam s horou Anamudi, která je se svojí výškou 2695 m n.m. dokonce nejvyšší horou Indie na jih od Himalájí. Však jsme také počítali s výstupem na ní, ovšem z plánu nakonec sešlo pro nedostatek času a neochotě shánět průvodce a domlouvat se s nějakou místní cestovkou - individuální turistice to tu moc nakloněno není.


V Munnaru je pěkně živo, bělochů tam moc není, ale je to oblíbená rekreační destinace Indů. No jak by ne: proti rozpáleným městům je tu příjemné klima a čerstvý vzdoušek. Měli jsme jeden tip na hotel už od dohazovače z Kumily, ale zdál se nám poměrně drahý a trochu z ruky, tak jsme se pokusili najít něco přímo v centru. Ale nakonec jsme tam skončili stejně, protože hotely tu byly buď ještě dražší a nebo (při stejné ceně) mnohem hnusnější. Ještě jsme se v nějaké info kanceláři zkusili zeptat, zda je možno jít na Anamudi, ale řekli nám, že až na vrchol se jít nedá. Tak nevím, informace se rozcházejí, podle ještě nějakých dalších indicií se domnívam, že to s průvodcem možné je. Každopádně my jsme se rozhodli návštěvu parku vynechat. Ubytovali jsme se a protože jsme měli ještě celé odpoledne, vydali jsme se podle průvodce na procházku jejíž cílem měly být vyhlídka a vodopády. Na nějakou vyhlídku (a pěknou) jsme došli, ale pak jsme tak trochu zabloudili, takže z vodopádů nic nebylo. Naše cesta vedla nejdříve čajovníkovými plantážemi a pak hlavně lesem a zahradami s kořením.




To už jsme se hodně vzdálili Munnaru a neměli jsme ponětí, kde jsme. Šli jsme sice stále po úbočí nějakého údolí, ale možná už to nebylo to hlavní, kterým jsme se z Munnaru vydali a hlavně jsme stále nenaráželi na odbočku dolů, kde jsme tušili silnici zpátky. Pak jsme ale přeci jen došli do míst, kde bylo trochu živěji, občas nějaký domek a ženské jdoucí ze šichet na plantážích kardamomu. A taky nám zastavil rikšák s nabídkou, že nás vezme zadarmo dolů do vesnice, kde se dá dostat dál. Tak to jsem v Indii ještě nezažil. No hodil nás do vsi, byla to docela dálka a tam pravil:"Můžete si tu vzít rikšu na silnici, kde občas jede autobus nebo rikšu, která vás vezme až do Munnaru. Ceny jsou takovéto: ... A jestli budete chtít, tak vás tam hodím já." Udělal to chytře, vzbudil důvěru tím, že nás vzal cestou, kterou stejě jel a pak nabídl službu. Cena byla slušná a on taky, tak jsme se nechali hodit až do Munnaru. Cesta se klikatí z jedné strany údolí na druhou, takže občas klesá či stoupá do pořádného krpálu. Bylo překvapivé, co taková rikša s třemi dospělými chlapy na palubě zvládne, ale v jednom krizovém místě jsme přeci jen museli v kopci vystoupit a jít kousek pěšky. Cestou nám řidič ještě zastavil na hezké vyhlídce a říkal nám, že v Munnaru přes zimu dokonce i mrzne.
Druhý den jsme se rozhodli pro toulky po čajových plantážích. Chtěli jsme se podívat "někam za město", konkrétně na místo, přes které jsme jeli autokarem z Kumily: je tam jezero, všude kolem roste čaj a nad plantážemi stmí vysoké hory. A není to daleko, asi tak 20km. V informacích jsme koupili schematický plán okolí, zjistili jméno onoho jezera (tedy spíše přehrady - je to Anaiirangal Dam), vsedli do busu správným směrem a za půl hodinky jsme vystoupili u jezera. Poflakovali jsme se kolem jezera po visutých mostech a po těch kopcích, kolem továrny na čaj (asi 90 procent všech plantáží tu vlastní firma Tata, která vyrábí kromě čaje a aut ještě všechno ostatní) stavili jsme se na vyborný čaj, docela to uteklo.




Došli jsme na hlavní a po ní se vydali na Munar s úmyslem zastavit nejbližší autokar. Všechny busy však jezdily opačným směrem, takže jsme došli až k vodopádu, další atrakci, u které se fotily spousty Indů. A protože pořád nejel žádný autobus, řekli jsme si, že začneme stopovat auta. Zastavilo hned to první, malý náklaďáček s nákladem prázdných plynových bomb.


Indové asi nejsou moc zvyklí vídat bílé turisty na korbě náklaďáku, takže nám všichni mávali a kluk, který jel za námi na motorce si nás fotil. A i osádka našeho vozu z nás byla tak pobavená, že si ani neřekli o peníze. Vyhodili nás kousek před Munnarem, jelikož odbočovali, což se docela hodilo, udělal jsem tu ještě docela pěknou fotku. Do města jsme došli včas, akorát se začalo šeřit. Večer jsme ještě s Mildou zašli na lahodnou večeři s nesmírně dementní obsluhou, koupili jsme nějaký místní čaj a stavili se pro pivo. To byl zajímavý zážitek. Už dříve jsem se myslím zmiňoval o státem přísně kontrolovaném prodeji alkoholu. Jedním z důsledků je, že bez ohledu na poptávku žížnivých dovolenkářů je v celém Munnaru jeden obchůdek alkoholem. Do něj vede jeden vchod, za ním je asi metr široký prostor oddělený od ulice i zápultí pletivem. Směrem k pultu jsou v něm dvě malá okénka: v prvním se provede objednávka, ve druhém zákazník obdrží flanděru kořalky. Takto ostře sledovaný je zde nejen prodej alkoholu, ale také piva, takže jsem si tuto frontu musel vystát i já. Ale byl jsem statečný: srdnatě jsem odrážel pokusy o předbíhání a zakrátko jsem u druhého okýnka obdržel po dvou orosených exemplářích Kingfishera a Londona No.1 pro mě a Mildu.
Na zdraví!