Park Peryiar

Tigr v ZOO v Pune.

Další den jsme vstávali časně, odjezd do parku byl plánován už asi na půl šestou. Bylo to ještě za tmy, přijel pro nás otevřený terenní vůz Mahindra. Vyrážel s námi ještě holandský pár, který měl připraven jednodenní program a z větší části ho absolvoval s námi. Dozvěděli jsme se od nich například, že Píďalka je holandské ženské jméno. Cestou nás průvodci vyhodili na snídani v hospodě u cesty, měli tam asi nejlepší porothu (nadýchaná placka z kynutého těsta smažená na oleji) za celý indický pobyt. Pak už jsme vjeli do parku a začali vyhlížení zvířata, řidič jel krokem po slepu a vykloněn koukal do stráně, předjížděli jsme se navzájem ještě s asi třemi dalšími auty, občas jsme někde zastavili a koukali do mlhy ve snaze něco uvidět.


Za nějakou dobu jsme narazili na čerstvý sloní trus na cestě, tak jsme jeli podle něj. Byla to velmi snadná stopovačka, sloni šli po cestě a taky po každých padesáti metrech sázeli hovna velká jak koule na bowling. Nakonec se nás sešli asi čtyři auta v místě, kde sloni opustili cestu a snad byli ukryti někde ve stráni. Všichni měli vykulené oči a čekali. Pak se sloni ozvali: mocně troubili, odhaduji tak do 50 metrů od nás, potom hlasitě pleskali ušima. Několik nás za nimi šlo i do lesa a pár lidí je i vidělo, Michal prý docela dobře, já jen kousek záda a Milda nic. Ale bylo to napínavé. Pokračovali jsme dále do parku, cestou jsme zahlídli pár opic a obřích veverek (říkají jim Giant Squirrel a vypadají spíš jako barevné nutrie skákající po stromech). Dorazili jsme k přehradě, kde je zázemí pro turisty různých nároků, tam se nasnídali a nechali si nějaké věci.
V plánu byl dále trek pralesem. K tomuto ůčelu jsme vyfasovali jakési podkolenky universální velikosti, které nás měly spolu s hromadami soli ochránit před všude přítomnými pijavicemi. A že jich tam bylo! Stejné podkolenky měl i jeden z našich průvodců (ten druhý ovšem celou cestu absolvoval naboso v žabkách). Dopoledne jsme tedy strávili na pěším okruhu v pralese, což se mi líbilo asi nejvíc z celého pobytu v parku, i když stran pozorování divoké zvěře jsme moc štěstí neměli (vylekali jsme akorát zblízka jednoho buvola a ve vodě viděli hada a spoustu pulců + další vevery).


Po obědě jsme chvíli odpočívali a pak nás vzal průvodce na výlet lodičkou, přepluli jsme přehradu do místa kde se vlévá potok a kde je kousek od břehu pěkný vodypád, velký asi jako Mumlavský u Harrachova.


Odpoledne, když už pominula největší vedra, jsme se vydali přes vesměs holé, jen travou porostlé kopce k místu našeho nočního tábořiště. Takto odpoledne a v podvečer měly být lepší podmínky pro pozorování zvěře. To, že vidět tygra by bylo obrovské štěstí, jsme věděli a i průvodci nás na to upozorňovali, ale moc jsem chtěl vidět aspoň slony, přeci jen takhle v přírodě je to něco jiného, než v ZOO nebo ve městě s řidičem za krkem. No ale měli jsme zase smůlu, zlatým hřebem byli buvoli na vzdálenost 100 metrů a více.


Z holých hřebenů jsme sešli dolů do džungle, kde jsme měli přichystané bydlo. Bylo to tábořiště oddělené od okolního pralesa plotem a příkopem, kromě ohniště a stanů, ve kterých jsme spali, tam byla ještě bouda sloužící jako skromná kuchyně vybavená plynovým vařičem a dvěma kuchaři. Čekali jsme k večeři něco jednoduchého, ale dostali jsme opravdu vynikající gáblík.
Ráno jsme se dostali k centru u přehrady stejnou cestou, kterou jsme byli přišli večer, a marně vyhlíželi ještě nějaká zvířátka. Chvíli jsme u přehrady tam ještě pobyli, Milda si dokonce zaplaval a pak už přijel vůz a ten nás odvezl zpátky do Kumily.
Pobyt v parku byl fajn, za (na indické poměry) nemalé peníze jsme měli perfektní servis, podívali jsme se do přírody, kam bychom se na vlastní pěst dostávali těžko a jediná vada tak byla smůla na zvířata, těch jsme opravdu moc neviděli.
Hle, toť takměř úplný seznam pozorovaných zvířat:

Kumily I.

Cesta do Kumily trvala asi pět hodin a vedla nejprve skrz Backwaters a později pak krásnými pralesy a plantážemi gumovníků. Nakonec se silnice vyšplhá do hor, takže v otevřeném autokaru bylo i docela chladno. Příjemná změna. Kumily je necelých 900 metrů vysoko, což uz stačí na změnu klimatu k lepšímu. Pro turisty je městečko zajímavé hlavně tím, že je vstupní branou do NP Peryiar. Měli jsme naplánován Tiger Trail, tedy dva dny a jednu noc v džungli v malé skupince lidí. Hned po příjezdu jsme zamířili ke kanceláři správy parku, kde se dají zařídit tyto programy, ale cestou nás odchytil chlapík, ze kterého se vyklubal zaměstnanec parku, a hned se nabízel, že vše zařídí a že máme bydlet u jeho bratra v guesthousu hned vedle jeho kanceláře. Nakonec ubytování bylo v cajku a ten dohazovač byl opravdu docela solidní, domluvili jsme s ním program na dva dny a jednu noc, trošku odlišný od nabízeného Tiger Trailu, se startem druhý den ráno + nám začal tlačit další zajímavé atrakce. Celkem snadno jsme se nechali přemluvit k návštěvě továrny na čaj a zahrady na koření. Nejdříve jsme dojeli do továrny, byla to taková větší hala uprostřed čajových plantáží. Protože byl ve vnitř hrozný kravál, tak prohlídka probíhala tak, že nás průvodce dovedl k cedulce s textem, na kterou ukázal, a po přečtení jsme zas pokračovali. Celkem to trvalo tak 20 minut, ale stálo to za to už kvůli té nádherné čajové vůni.


Potom jsme se prošli kousek po čajových plantážích a pak nás rikšák odvezl kousek dál, do . Byli tam evidentně zařízeni na provázení turistů: ačkoliv se jedná o normální komerční provoz a někde vzadu jistě začínají nekonečné plantáže s nejrůznějším kořením, turisté jsou provázeni malou zahrádkou, kde jsou nahuštěny pepřovníky, vanilkovníky (ty jsou z Madagaskaru, takže je v Indii nikdo přirozeně neopylovává a musí se to dělat ručne), kardamonovníky, gumovníky, papričkovníky, koriandrovníky, GMO-miniananasovníky, jack-fruitovníky, zázvorovníky (FUJ!), kakaovníky a rostlina-co-je-stokrát-sladší-než-cukr-a-používá-se-jako-umělé-sladidlovníky.

Jackfruit - ví někdo, jak se to jmenuje česky?

Večer byl trochu problém najít vhodnou restauraci, nakonec jsme museli dát na radu Lonely Planet. Jídlo bylo dobré, ale trochu zvláštní prostředí, v celé docela veliké hospodě jsme seděli sami.

Kerala Backwaters

Z nádraží jsme se přesunuli k přístavišti lodí, které fungují jako MHD po Backwaters. Kerala Backwaters je síť kanálů, ostrovů a jezer, která se rozprostírá od pobřeží Arabského moře až desítky kilometrů do vnitrozemí. A protože pro samou vodu už nezbývá mnoho místa pro cesty na souši, panuje na vodní hladině čilý dopravní ruch, mimo jiné tu operuje také loď vozící pasažéry mezi Kottayamem a Allepey (aka. Allapuzha). Pro místní je to běžný dopravní prostředek a pro turisty jako jsme my pak možnost, jak se levně a zábavnou formou podívat na Backwaters z lodní paluby.


Cesta trvala asi dvě hodiny a vedla úzkými kanály s padacími mosty, či spíše lávkami, po široké vodní dálnici, mohutném jezeře a nakonec skončila přímo v ulicích Allepey. Všude kolem ostrovy či pevnina vystupující jen pár centimetrů nad okolní hladinu, kokosové palmy, domky, srpy a kladiva. Jo, v Kerale jsou u moci komouši a na výzdobě veřejných prostranství je to sakra znát.


Alternativou k této malebné projížďce je např. celodenní výlet lodí z Quilonu do Allepey, který však prý vede celou dobu dobu po highwayi, nebo pronajmutí luxusního - a taky opravdu drahého - houseboatu s klimatisací, satelitem a servilním personálem. Ve městě není nouze ani o nabízeče projížděk na dalších lodích nejrůznějších velikostí a cenových relací, takže si asi vybere každý.

Žádný plán stran ubytování jsme neměli, tak jsme se vydali na zdař Bůh někam a samozřejmě se o nás nějaký hoteliér začal ucházet. Nabídl nám ubytko za rozumnou cenu a v klidné lokalitě (= daleko). No, dojeli jsme tam a nevypadalo to zle, tak jsme se tam ubytovali. Milda byl v dobré míře, tak dal panu domácímu v dobré víře napít. To se později ukázalo jako dost nešťastné rozhodnutí, ale kdo to moh tušit...

Po ubytování jsme se vydali k moři, cesta vedla kolem krásného kostela (portugalským vlivem je zde kromě muslimů a pohanů také mnono, snad i většina, křesťanů) a trvala tak 20 minut. Informace pro plaváčky: na koupání to tu rozhodně zařízené není. Pravda, pláž je tu pěkná, písčitá, ale cachtání ve slané vodě tu prostě nejak není v kursu, místní používají pobřeží k praktičtějším účelům, na příklad jako záchod. No ale my jsme se přeci jen chvilku ráchali (a já jsem si za chvilku, než jsem na břehu oschnul, pěkně spálil záda). Do města jsme dojeli rikšou s plánem najíst se. Bylo ale hodně zavřeno, jelikož byla neděle, takže jsme museli vzít za vděk putykou s nepříliš chutným byriani (v podstatě rizoto, bohužel však s velkým obsahem zázvoru). Zbytek odpoledne už jsme jen došli procházkou na ubikaci. Večer jsem si právě omylem nenávratně mazal fotky z uplynulého dne, když tu náhle příchází pan domácí stylem, který popisuje VZ v písni Tágo:

A bdící bytosti
Se z oken vyklánějí
A bdící bytosti to vidí:
Mastný péro
Za klouboukem
A hned udeří
Do našich dveří
Trhlá bunda
Mokrý gatě
Bdící občan pochopí
Když se tak vykropí

Mokrý gatě zatím neměl, zato byl řádně protivnej a žádal si od nás další dávku slivovice, kterou jsme mu nedali. Snažili jsme se ho nějak, ze začátku i slušně, vyhodit, no na konec odtáh', ale dalo to práci.

Druhý den ráno jsme na nic nečekali, minuli jej vyspávajícího opici na dvorku a brali rikšu v město. Tamo, protože už jsme nebyli dychtivi dalších překvapení, zamířili jsme na jistotu do hotelu doporučeného v Lonely Planet. Bylo to prosté, ale levné a čisté. Tento den jsme se chtěli pěšmo projít po březích Backwaters. Pokus o sehnání jakékoli použitelné mapy selhal, tak jsme prostě vyrazili podle vody kamsi na sever, kde to vypadalo zajímavě. Přes první kanál jsme se dostali na minipřívozu, čímž jsme se ocitli (jak jsme se dozvěděli později) na velikém umělém ostrově.


Šli jsme procházkou po břehu kanálu a později jezera místy, kde lidi na turisty evidentně moc zvyklí nejsou. Důsledkem bylo kromě udivených výrazů taky pozvání jedné rodiny na kafe. Vzali nás do vnitř, udělali kávu a snažili se s námi povídat. To šlo dost nesnadno, jelikož neumíme malajámsky a oni anglicky dost málo, ale byli velmi laskaví. Udělali jsme si s nimi nějaké fotky a slíbili, že jim je pošlem. Cestou dále jsme ještě na ostrově minuli liduprázdný (nepočítaje personál) hotel jako dělaný pro západní baťůžkářskou mládež (mám na mysli ty korálkami ověšené alternativce, kteří mají mělko do kapsy a jezdí sem hulit). Měli tam dokonce i stolní fotbálek! A taky výbornou limetkovomátovou ledovou tříšť. Kousek dál už jsme se zase dostali k rušnějšímu kanálu a počkali si tam na loďobus zpátky do města.


Ve městě jsme se rozdělili, kluci zamířili rovnou na pláž, já jsem ještě honil nejaké snímky jako náhradu za ty smazané z předchozícho dne a pak se vydal za nimi. Milda se mezi tím snad i vykoupal a nebyl sám, tady na hlavní pláži se dokonce koupalo i pár místních, všichni podle mzdejšího obyčeje oděni.


Na večeři jsme zašli do hospody, kde dokonce nabízeli i pivo.V Kerale je obchod alkoholem značně kontrolován a celá procedura tedy nebyla jednoduchá: Pivo objednáno, restauratér vybíhá naproti (ještě, že to má tak blízko) do licencovaného obchodu alkoholem, pivo v zápětí přináší a zabalené v novinách servíruje pod stůl. Aby utajení bylo dokonalé, dostáváme na pivo neprůhledné hrnky s dětskými motivy. Já měl Bořka Stavitele a Milda Mickey Mause. K jídlu jsem si objednal kraba, tedy přesnějí hromadu malinkých krábků v omáčce, takže to sice byla příšerná obíračka, ale stálo to za to, docela jsem si pošmák'.

Dalšího dne nám bylo pokračovat ranním busem do Kumily, brány do NP Periyar.

Na jih!

V Pune jsme si odbyli práci a měli jsme tedy v plánu vyrazit na jih. A hned se tu objevily nemalé problémy stran jízdenek. Protože jsme podcenili probíhající svátky, nechali jsme nákup lístků jen na několik dní před plánovaným odjezdem a bylo zle: vše vyprodáno, nákupem jsme se ocitli na dlouhatánském "waiting listu" a těžko jsme mohli očekávat, že jízdenku stornuje 150 lidí před námi. Taktéž paní přes turism u nás na hotelu (mimochodem Slovenka sem provdaná) nám nebyla s to spolu s nějakou agenturou pomoci, takže se nám v podstatě nabízely dvě možnosti: buď strávit 33 hodin ve druhé, nereservovatelné třídě (dále dobytčák) nebo se nacpat do druhé třídy spací nemajíce reservovaná místa a pokusit se podplatit průvodčího, aby něco našel, čímž bychom si však nepěkně podělali karmu. Naštěstí jsme ale objevili, že existuje ještě jedna možnost, tzv. "Foreign Tourist Quota". Na nádraží nás poslali vyplnit formulář do nezapadlejší kanceláře asi v kilometr vzdálené budově a aj! v den odjezdu jsme se skutečně ocitli na seznamu cestujících. Reservační systém Indických drah je složité, ale celkem dobře fungující soukolí počítačů, lejster, formulářů a mass cestujících i úředníků. Ještě se k němu možná vrátím v některém dalším příspěvku, mohlo by to být užitečné pro čtenáře chystající se do Indie, jsou-li tací.

Poslední den v Pune (vlak nám jel asi v 8 večer) už jsme nešli do práce, takže jsme měli trochu času na kouknutí se do města. Zašli jsme si nejdříve do pevnosti Shaniwar Wada (vstup 100 Rs). Jsou to ve skutečnosti spíše její zbytky, zachovaly se jen hradby, které se dají obejít a mohutná brána. Uprostřed je jen (celkem) park s bazény, základy původní zástavby a podium pro každodenní světelnou šou. Je tam celkem živo a z obvodových zdí se dá pěkně pozorovat ruch ve městě.


Po návštěvě pevnosti jsme přešli řeku a našli jeskynní chrám Pataleshwar - malý chrámek sestávající z jedné místnosti a nádvoří s pavilonem, vše vydlabáno do skály pod úrovní terénu.

Cestou sem jsme objevili kouzlo limonády vymačkávané strojem přímo na ulici ze stonků cukrové třtiny s přísadou limetky. Sklenice takové limonády či klackovky, jak jsme jí začali říkat, stojí obvykle 5-10 Rs a je to nesmírně lahodný a osvěžující nápoj.

Ve zbytku dne už jen večeře, nákup nějakých drobností do vlaku a mohli jsme vyrazit.

Po nastoupení do vlaku jsme zjistili, že naše šestimistné kupé již obsadila pětičlenná rodinka se třemi lístky. No, na sezení se to ještě dalo celkem dobře vydržet a spaní už byl jejich boj, nějak se tam napytlíkovali. Místo v celém vagonu se trochu vyklidilo poté, kdy nemálo lidí vystoupilo v Tirupati. Pozorný čtenář snadno sezná, jak výraznou oklikou jsme jeli, vždyť z Tirupati je to už méně než 100 km k pobřeží Bengálského zálivu! Cesta přes dvě noci a jeden den je ale i tak celkem výhodná.

Po té druhé noci, časně ráno, stanuli jsme na nádraží v Kottayamu.